AI

Jak používat Claude Code bezpečně?

Deny pravidlo na .env není bezpečnostní hranice a dokumentace to říká sama. Kam z Claude Code tečou data, co si agent přečte a pošle ven, co si přinese cizí repozitář a jak to nastavit ve třech úrovních.

// obsah 8
  1. 01 Kam to vlastně odchází?
  2. 02 Co všechno je tajemství?
  3. 03 Proč deny pravidlo nestačí?
  4. 04 Co si přinese cizí repozitář?
  5. 05 Co když má agent přístup k produkci?
  6. 06 Jak to nastavit?
  7. 07 Co si z toho odnést?
  8. 08 Zdroje

Bezpečnost jsem v Jak začít s Claude Code odbyl dost rychle. Deny blok na .env, věta o tom, že .claudeignore neexistuje, a dvě věty o sandboxu. Na začátek to stačí. Jenže jakmile v repozitáři (ve složce obecně) leží klientský kód, produkční dump nebo cokoli pod NDA, jsou to vlastně tři různé otázky. Kam data tečou. Co si agent může přečíst a poslat ven. A co si přinese cizí kód, který si naklonujete.

Kam to vlastně odchází?

Všechno, co se dostane do kontextu. Dokumentace to říká bez obalu: Claude Code posílá celou konverzaci s každým requestem a při každém použití nástroje další request s výsledky. Výsledek nástroje je obsah souboru, který si přečetl, nebo výstup příkazu, který spustil. Když si agent pustí git diff nebo printenv, odchází to na API stejně jako váš prompt. Sandbox ani kontejner na tom nic nemění, ty hlídají disk a síť, ne to, co jde modelu.

Druhé místo, kam to odchází, je váš vlastní disk. Transkripty leží v ~/.claude/projects/ v plaintextu, a dokumentace k tomu má větu, kterou stojí za to přečíst dvakrát:

„If a tool reads a .env file or a command prints a credential, that value is written to projects/<project>/<session>.jsonl.“

Chrání to jen práva souborů. Transkripty se mažou po třiceti dnech (cleanupPeriodDays), s výjimkou sezení začatých nebo naposledy otevřených v Claude Desktopu či Coworku, která se od v2.1.248 drží bez omezení, dokud nenastavíte desktopSessionCleanupPeriodDays. A history.jsonl, tedy každý prompt, který jste kdy napsali, i s cestou k projektu, se sám nesmaže nikdy. Smaže ho až claude purge (řádky jednoho projektu, s --all celý soubor), a když se zapisovat nemá vůbec, je na to CLAUDE_CODE_SKIP_PROMPT_HISTORY (vypne i transkripty, takže takové sezení pak nejde obnovit).

Třetí místo je trénink. Na plánech Pro, Max a Ultra se vaše sezení použijí na trénink modelů, když máte v účtu zapnutou volbu „Help improve our AI models“, a retence je v tom případě pět let. Vypíná se na claude.ai/settings/data-privacy-controls. Dvě výjimky platí i po vypnutí: /feedback (pošle transkript včetně kódu, retence pět let) a obsah, který zachytí bezpečnostní klasifikátor. A pak je tu dotazník po sezení: když na otázku, jestli se Anthropic může podívat na transkript, odpovíte ano, drží ho šest měsíců. Na Team, Enterprise a API klíči se netrénuje a data se standardně drží třicet dní.

A pak je tu rozdíl, o kterém se moc nemluví, protože je právní, ne technický. Pro, Max i Ultra jedou pod Consumer Terms, i když je platí firma a používáte je na klientský kód. Consumer Terms nemají klauzuli o důvěrnosti vašeho obsahu a nemají DPA. Commercial Terms (API klíč, Team, Enterprise) mají obojí, včetně standardních smluvních doložek pro přenos do USA. Když máte s klientem NDA, je to pro vás možná nejdůležitější rozdíl. Nevím, jak by to posoudil soud, ale vím, co bych chtěl mít v ruce, kdyby se ptal.

Pro úplnost: EU hosting u přímého API neexistuje. Když klient trvá na datech v EU, zbývá Bedrock, Agent Platform od Googlu (dřív Vertex AI) nebo Microsoft Foundry hostovaný na Azure, vždy v evropském regionu, kde je zpracovatelem AWS, Google nebo Microsoft.

Co všechno je tajemství?

Víc, než si člověk připouští, když píše deny pravidlo na .env.

  • Produkční dumpy ve var/, dumps/ nebo kdekoli, kam je kolega stáhl na ladění. E-maily zákazníků v nich jsou osobní údaje podle GDPR a jejich poslání do cloudového LLM je zpracování, ať už si o tom myslíte cokoli.
  • Logy s tokeny v URL nebo v hlavičkách.
  • Soubory mimo projekt: ~/.ssh, ~/.aws/credentials, ~/.npmrc a pro nás v PHP hlavně globální auth.json Composeru (na macOS ~/.composer/auth.json, na Linuxu většinou ~/.config/composer/auth.json, kde přesně, řekne composer config --global home), kde leží GitHub token (na CI ho tam zapisují akce jako setup-php). Letos v květnu měl Composer chybu, kvůli které ten token z CI unikal do logů, takže to není teorie.
  • Výstup env nebo printenv. Symfony dokumentace varuje před phpinfo() a výpisem $_ENV ze stejného důvodu: jsou tam hesla k databázi.
  • Git historie. Deny pravidlo na .env neblokuje git show HEAD~20:.env.

Na té poslední položce je to vidět nejlíp. Deny pravidlo hlídá soubor, jenže tajemství je hodnota, a ta má do kontextu víc cest, než kolik jich umíte vyjmenovat.

Proč deny pravidlo nestačí?

Protože ho vynucuje textový vzor, ne operační systém. Dokumentace u Bash pravidel píše doslova, že pravidlo matchuje text příkazu, jak ho Claude napíše, a není bezpečnostní hranicí kolem programu. Bash(curl *) zastaví curl https://…, ale nezastaví /usr/bin/curl ani sh -c 'curl …'. Read(.env) zastaví cat .env, ale nezastaví skript v PHP, který si ten soubor otevře sám, ani grep -r DATABASE_URL . spuštěný z adresáře, kde soubor leží.

A ještě jedna věc, která mě překvapila. Auto mode (od verze 2.1.283 výchozí režim v terminálu i ve VS Code na všech plánech) má v dokumentaci seznam toho, co jeho klasifikátor pouští bez ptaní. Je v něm položka „Reading .env and sending credentials to their matching API“. Je to záměr: agent má umět zavolat Stripe s klíčem ze .env. Jenže bez deny pravidla to prostě projde. Hranice, které agentovi řeknete v konverzaci („nesahej na .env“), klasifikátor čte z transkriptu a po kompresi kontextu je může zapomenout. Dokumentace to říká sama: kdo chce jistotu, ať dá deny pravidlo.

Hranici, kterou vynucuje operační systém, dělá sandbox. Zapíná se přes /sandbox a od té chvíle platí pro každý bash příkaz i jeho potomky, ať soubor otevře cat, nebo Python. Na macOS funguje bez instalace, na Linuxu a ve WSL2 chce bubblewrap a socat a na nativních Windows neběží vůbec. Bacha ale na dvě výchozí hodnoty:

Sandbox v defaultu čte celý disk, včetně ~/.ssh a ~/.aws/credentials. Dokumentace: „This default still allows reading credential files“ a hned vedle „There is no built-in credential deny list“. Blokuje zápis mimo projekt, ne čtení.

Když sandbox nejde spustit, Claude Code jede dál bez něj. Aby se v takovém případě vůbec nespustil, nastavte failIfUnavailable: true. A když sandbox něco zablokuje, model to vidí a může příkaz zkusit znovu mimo sandbox (v běžném režimu přijde dialog s titulkem „Bash command (unsandboxed)“, v auto módu o tom rozhodne klasifikátor bez vás). Vypnout to jde přes allowUnsandboxedCommands: false.

Takže sandbox, který fakt něco chrání, vypadá zhruba takhle:

{
  "sandbox": {
    "enabled": true,
    "failIfUnavailable": true,
    "allowUnsandboxedCommands": false,
    "credentials": {
      "files": [
        { "path": "~/.ssh", "mode": "deny" },
        { "path": "~/.aws/credentials", "mode": "deny" },
        { "path": "~/.composer/auth.json", "mode": "deny" },
        { "path": "~/.config/composer/auth.json", "mode": "deny" }
      ],
      "envVars": [
        { "name": "GITHUB_TOKEN", "mode": "deny" },
        { "name": "DATABASE_URL", "mode": "deny" }
      ]
    }
  }
}

Síť je druhá polovina. Sandbox začíná s prázdným seznamem domén. V běžném režimu (kde se Claude ptá na povolení) se u nové domény zeptá, v auto módu ji odmítne, pokud ji klasifikátor u příkazu neschválí. sandbox.network.strictAllowlist: true (od v2.1.219, platí z uživatelského nastavení, z managed settings a z --settings, z .claude/settings.json v repu ne) odmítne sandboxovaným příkazům všechno mimo seznam v každém režimu (WebFetch se dál řídí svými pravidly). Dokumentace u toho má poctivou výhradu, že proxy nekontroluje TLS, takže široké domény typu github.com můžou sloužit jako cesta ven. A jednu větu, kterou bych si dal nad monitor: „Effective sandboxing requires both filesystem and network isolation.“ Bez izolace sítě může agent klíče poslat ven a bez izolace disku si síť může zase otevřít.

Ani zapnutý sandbox nekryje vestavěné nástroje Read, Edit a Write (ty hlídá jen permission systém), MCP servery a hooky, které běží na hostiteli bez omezení. A docker je se sandboxem nekompatibilní, takže u dockerizovaného PHP stacku musíte docker compose exec ze sandboxu vyjmout přes excludedCommands (třeba docker compose *), jinak s nastavením výše prostě selže. Hranici pak drží jen pravidla (o pasti na docker exec * jsem psal v článku o začátcích).

Co si přinese cizí repozitář?

Spustitelný kód. Tohle je věc, kterou jsem do článku o začátcích nedal, a měl jsem.

Dokumentace má tabulku, co z repozitáře běží ještě před tím, než složce potvrdíte důvěru. Pro interaktivní sezení je to slušné: hooky ze settings se drží, dokud neodkliknete trust dialog, allow pravidla taky, MCP servery z .mcp.json se zeptají. Platí to pro naklonovaný repozitář. Rozbalený archiv bez gitu ve složce, jejímuž rodiči jste důvěru už potvrdili, dialog neukáže a hooky, env blok i allowed-tools skillů z něj platí rovnou. Jenže claude -p (neinteraktivní režim, který používáte ve skriptech a v CI) žádný dialog neukáže. Hooky z .claude/settings.json v repu, kterému jste nikdy nepotvrdili důvěru, běží. Servery z .mcp.json se připojí bez ptaní. A allowed-tools u skillu v repu platí i v -p ve složce bez potvrzené důvěry (vždy na ten tah, ve kterém se skill vyvolal), takže skill si může sám povolit Bash(*) a model ho může sám vyvolat.

Že to není akademická úvaha, ukazuje řada CVE z posledních měsíců. V říjnu 2025 šlo spustit kód z repozitáře ještě před trust dialogem. V lednu 2026 stačilo do settings v repu dát ANTHROPIC_BASE_URL a Claude Code poslal první request i s vaším API klíčem na útočníkův server, ještě než se zeptal na důvěru. V březnu 2026 si repo mohlo nastavit defaultMode: bypassPermissions a dialog tím přeskočit. Všechno opravené (a advisory u každého končí větou, že uživatelé s auto-updatem opravu už mají, což je docela dobrý argument auto-update nevypínat). Ale vzorec je pořád stejný: konfigurace v repu je kód a repo si ji píše samo.

Praktický důsledek: než v cizím repozitáři poprvé napíšete claude, přečtěte si .claude/settings.json, .mcp.json a allowed-tools ve .claude/skills/*/SKILL.md. Nebo to pusťte s --bare, které z projektu nenačte hooky, skilly, subagenty, pluginy ani MCP. A claude -p ve složce bez potvrzené důvěry pouštějte jen s --bare. Bacha, --bare nejede přes předplatné a chce API klíč (nebo přihlášení přes Bedrock, Google či Foundry). V interaktivním sezení vynechává MCP servery až od v2.1.286. A úplná izolace od repa to není: env blok z projektových settings i pomocné příkazy typu awsAuthRefresh se uplatní i tak. Když nemá projektové settings načíst vůbec, přidejte --setting-sources user.

Totéž platí pro to, co si instalujete. U pluginů dokumentace píše rovnou: „A Claude Code plugin you install can execute arbitrary code on your machine with your user privileges.“ Přinášejí hooky, MCP servery i spustitelné soubory do PATH. MCP servery Anthropic bezpečnostně neaudituje. Tokeny do .mcp.json nepište natvrdo, umí si je vzít z prostředí přes ${VAR}. GitGuardian v letošní zprávě uvádí, že na veřejném GitHubu našel přes 24 tisíc tajemství právě v MCP konfiguračních souborech. A Chrome integrace sdílí přihlášení vašeho prohlížeče, takže se agent dostane všude, kde jste přihlášení vy.

Co když má agent přístup k produkci?

Pak nemá smysl řešit .env, protože ten .env je to nejmenší.

Simon Willison loni pojmenoval kombinaci, které se dnes říká lethal trifecta: agent s přístupem k soukromým datům, vystavený nedůvěryhodnému obsahu, s možností komunikovat ven. Kdo má všechny tři, dá se donutit k exfiltraci a je jen otázka, kdo to zkusí první. Claude Code v běžném nastavení má všechny tři. Letos v dubnu výzkumník Aonan Guan ukázal, že agenti Claude Code, Gemini CLI i Copilot v GitHub Actions vydají tajemství repozitáře přes injekci v tom, co na GitHub napíše kdokoli zvenku: v titulku pull requestu, v komentáři k issue nebo ve skrytém HTML komentáři. V červnu Microsoft v laboratoři předvedl, že Claude Code GitHub Action jde injekcí v issue nebo komentáři přimět, aby přečetla /proc/self/environ a s ním i API klíč workflow (opraveno ve v2.1.128). Připomněl k tomu pravidlo „Agents Rule of Two“: nikdy všechny tři schopnosti naráz.

A pak jsou incidenty bez útočníka. V dubnu agent v Cursoru smazal startupu PocketOS produkční databázi včetně záloh za devět sekund. Token, který k tomu použil, byl vytvořený na správu domén, ale scopovaný na cokoli včetně mazání, a zálohy ležely na stejném volume. Agent si ten token na disku prostě našel. Loni v červenci totéž udělal Replit Agent během vyhlášeného code freeze a pak tvrdil, že rollback není možný (byl). Code freeze napsaný v promptu je prostě jen prosba.

Z toho plynou tři věci, které mají přednost před vším ostatním v tomhle textu:

  • Produkční credentials na disku, kde běží agent, nemají co dělat. Ne ve .env, ne v shellu, ne v docker-compose.yml. Když agent potřebuje databázi, dostane read-only uživatele na kopii.
  • Tokeny scopované na úlohu. Token na čtení issues neumí mazat repozitář.
  • git push jako ask, ne allow. Auto mode totiž push do libovolné větve včetně main defaultně pouští. Bash(git push *) v ask vynutí prompt i v auto módu, Bash(git push --force*) do deny. S výhradou, že všechno před první hvězdičkou se matchuje doslova: git push origin main --force, git push -f ani git push origin +main to deny pravidlo nechytí. Skončí v ask, takže místo blokace přijde dotaz. A git -C . push nechytí ani jedno z těch dvou pravidel, o něm rozhodne až režim (v auto módu klasifikátor, který force push ve výchozím nastavení blokuje). Skutečnou pojistkou je branch protection na straně serveru.

A jedna věc navíc, kvůli které se vyplatí mít agenta pod samostatným uživatelem nebo ve VM, i když ho sami pouštíte opatrně. Loni v srpnu malware v npm balíčku Nx po instalaci vyhledal na disku Claude Code a Gemini CLI a zkusil je použít k hledání klíčů. Přihlášeného agenta tak může použít i cizí kód, který vám na disku běží.

Jak to nastavit?

Tři úrovně podle toho, na čem pracujete. Je to moje syntéza, ne citace z dokumentace.

Každý den, každý projekt (do ~/.claude/settings.json):

{
  "permissions": {
    "deny": [
      "Read(//**/.env)",
      "Read(//**/.env.*)",
      "Read(~/.ssh/**)",
      "Read(~/.aws/**)",
      "Read(~/.composer/auth.json)",
      "Read(~/.config/composer/auth.json)",
      "Bash(printenv *)",
      "Bash(env)",
      "Bash(git push --force*)"
    ],
    "ask": ["Bash(git push *)"]
  },
  "cleanupPeriodDays": 7
}

Dvě lomítka v //**/.env jsou schválně: Read(.env) z článku o začátcích matchne jen pod pracovním adresářem, // je absolutní od kořene disku. K tomu vypnout „Help improve our AI models“ v účtu a zapnout sandbox s blokem credentials z předchozí sekce.

Klientský kód pod NDA. Komerční účet (API klíč nebo Team), ne Pro, Max ani Ultra. Sandbox se strictAllowlist. permissions.blockReadsOutsideWorkingDirectories: true, což od v2.1.257 zakáže souborovým nástrojům čtení mimo projekt v každém módu včetně bypass (bash příkazy se místo toho zeptají, se sandboxem platí blok i pro ně) a projekt to může jen zapnout, ne vypnout. Žádné produkční credentials v dosahu. A DISABLE_FEEDBACK_COMMAND=1 s CLAUDE_CODE_DISABLE_FEEDBACK_SURVEY=1, aby se transkript s klientským kódem neposlal jedním kliknutím (přes /feedback s retencí pět let, přes dotazník po sezení šest měsíců).

Cizí repozitář. Přečíst .claude/ a .mcp.json, nebo --bare, ideálně VM nebo cloudové sezení. Dokumentace popisuje samostatnou VM jako nejsilnější oddělení a dev container výslovně doporučuje jen pro repozitáře, kterým věříte.

Co jsem záměrně vynechal: hook na skenování promptů (dokumentace pro něj nemá hotový vzor a byla by to moje konstrukce), režim mask u credentialů (chce TLS terminaci) a managed settings (enterprise). Kdo to potřebuje, najde to ve zdrojích.

Co si z toho odnést?

  • Do kontextu jde všechno, co nástroj vrátí, a na disk v plaintextu taky. history.jsonl se sám nesmaže.
  • Pro, Max a Ultra jsou Consumer Terms bez DPA a bez důvěrnosti. Na klientský kód komerční účet.
  • Deny pravidlo není hranice. Hranice je sandbox, a ten v defaultu čte ~/.ssh, a když nejde spustit, jede se bez něj.
  • Repozitář je kód. V -p běží jeho hooky a MCP bez ptaní; allowed-tools skillu platí i bez důvěry.
  • Produkční token na disku najde agent dřív než vy. Read-only kopie, scopované tokeny, git push jako ask.

Ono to celé stojí na jedné věci, kterou jsem napsal už v článku o začátcích a teprve teď jí doopravdy rozumím: co modelu jen napíšete, je prosba. Tajemství chce pravidlo, které vynucuje něco jiného než model, a těch pravidel je bohužel míň, než kolik je cest dovnitř.


Řada ochran, o kterých tu píšu, přibyla během roku 2026 (v2.1.196 až v2.1.283) a další přibudou. Když vám něco nesedí, /sandbox, /permissions a /status mají pravdu, ne tenhle článek.

Zdroje

Michal Katuščák
Michal Katuščák

Navrhuji a vyvíjím aplikace nad Symfony, zajímám se o architekturu softwaru. Žiju v Českých Budějovicích.