POZOR! Článek jsem napsal před více jak rokem, a tudíž už nemusí reflektovat můj nynější názor nebo může být zastaralý.
V Paříži jsem byl už začátkem února, nicméně jsem si potřeboval urovnat myšlenky a názory než něco sesmolím. Paříž je romantické místo o které mnozí sní. Ale tak jako vždy, když se na něco příliš těšíte a až moc si to idealizujete, budete zklamáni. Alespoň u mne to tak zpočátku bylo. Postupem času mi to město chybí čím dál víc, čím dál víc bych tam chtěl znovu.
Cesta
Cestoval jsem do Paříže autobusem se Student Agency. Spousta lidí autobus kvůli délce cesty zatracuje, ale pro mne to znamená (i když se necestuje přes noc), že se skvěle vyspím a poslechnu si spoustu hudby, ke které jsem se ještě pořádně nedostal. Ovšem tahle cesta měla drobnou vadu. Z Prahy jsme měli odjíždět v 23:00, ale kvůli sněhové vánici kdesi u Brna se odjíždělo až s dvouhodinovým zpožděním. To by samo o sobě nebylo až tak úplně strašné, ale když vás o půlnoci vyženou z teplé haly ve Florenci ven do zimy, je to horší. Ale co, do Paříže jsme i tak dorazili dřív než jsme měli :)
Metro
Dorazili jsme. Vystoupím a hledám metro. Spolu se mnou další dva cestující z Prahy, ovšem ruské národnosti neumějíc česky, takže naše domluva značně vázla. Dokázali jsme si koupit lístky a zjistit odkud kam potřebuje, nicméně turniket nás nechtěl pustit. Naštěstí se nad námi cestující, kteří procházeli z druhé strany slitovali a „pípli“ nám přes jejich permanentky(?) vstup, tak jsme se dovnitř dostali. Prošli jsme dál a dorazili… na vlakové nádraží! Jaksi nám došlo, proč nás naše lístky nechtěli pustit, měli k tomu dobrý důvod. Takže jsme se otočili a šli zpět, došli k turniketům a tam nikdo. Logicky jsme se nemohli dostat ven. Abychom se dostali na druhou stranu museli bychom přelézt skleněné, tak 2 metry vysoké, dveře, a do toho se mě a při pohledu na zoufalý výraz mých souputníků, ani jim nechtělo. Přece jenom přijet do Paříže a hned dostat bůhvíjak vysokou pokutu, nebo ničení cizího majetku, kdyby to sklo, přes které bychom lezli, prasklo, není dobrá vyhlídka na víkend. Takže jsme se psíma očima volali na kolemjdoucí „Sil vu pléé!“. Jaksi se některým zželelo, ale nevěděli, co mají dělat, tak se prostě zastavili, chvíli nás pozorovali a pak zase šli dál cestou do metra. („Á! Tudy se tam jde!“ došlo mi.) Nakonec za námi přišel hlídač, který nás nejspíš viděl přes kameru a pustil nás ven, takže to skončilo celkem šťastně. Ponaučení: „Zeptat se vždy na cestu místních, než věřit vlastnímu úsudku.“ Kdyby některý hnidopich chtěl namítnout, že jsme se měli dívat více na značení kolem, tak… mu dám za pravdu…
Metro tam mají velmi moderní, leč v některých čtvrtích i velmi zastaralé. Vidíte tak třeba jedno, které je naprosto automatické, bez řidiče, kde na stanicích jsou ochranné vstupy, které vás, dokud metro nezastaví, ani nepustí do kolejiště. A na druhou stranu tu mají i takové, kde se i bojíte sednout či dotknout se tlačítka pro otevření dveří.
V podzemí metra často narazíte na hudebníky, které hrají tolik typickou francouzskou hudbu. Vlastně nejen v podzemí. Nejednou se mi stalo se do metra nastoupil starší muž v harmonikou a začal hrát a zpívat. Vznikala tam poměrně uvolněná atmosféra, kterou uspěchaní cestující v Praze nemohou znát.
Památky
Ke všem známým památkám a atrakcím se v Paříži dostanete velmi snadno. Naschvál jsem jel krátce po útocích na Charlie Hebdo, kdy turistický ruch lehce klesl. Nicméně přímo do Louveru jsem se přes dlouhou frontu ani nedostal. Ale komplex kolem Louveru, nákupní centrum a především park byl příjemný.
U Louveru už můžete vidět kousek Eiffelovy věže a pěšky se to dá v pohodě dojít. Projdete parkem, uvidíte velké ruské kolo, obelisk z Luxoru a podél Seiny rovnou k věži.
Fronta pro výšlap nahoru na Eiffelovku nebyla téměř žádná, čekal jsem snad ani ne 10 min. Zato ten výšlap byl celkem vyčerpávající, ale co, alespoň to pro mne byl intenzivní zážitek. Překvapení je, že když vylezete nahoru, odpočinete si, projedete se dokola, zjistíte jak je Paříž obrovská, v dáli uvidíte mrakodrapy v La Défense, musíte si znovu zaplatit, aby jste se dostali ještě výš. Kolem věže je to obecně velký byznys, všude váš obklopují prodavači nabízející zmenšeniny věže, ale opravdu všude a vzhledem k tomu, že šlo povětšinou o muže s černou pletí (nejsem rasista!), mám podezření, že šlo o skupiny kapsářů.
Mou další zastávkou byl Montmartre, jednak kvůli Moulin Rouge a jednak kvůli tomu, že se tam natáčel můj oblíbený film Amélie z Montmartru. :) Moulin Rouge jasně svítí nad ostatními šedými domy kolem. Montmart, jak jsem zjistil, má docela problém s bezdomovci. Jedl jsem v místní restauraci, když za okamžik vtrhl opilí bezdomovec a začal dělat poměrně velký nepořádek, následně byl ovšem rychle vyhnán ráznou statnou ženou držící v ruce koště, z níž by měl každý velký respekt. Příjemnější zážitek jsem měl z nakupování ovoce a zeleniny hned naproti kavárně Café des 2 Moulins, a řeknu vám, že tak dobré mandarinky jsem v životě nejedl. :)
Kontroly
Jak jsem zmiňoval už výše, byl jsem v Paříži hned krátce po útoku na redakci časopisu, takže všude kde bylo více lidí vládlo napětí a časté kontroly. Napočítal jsem dohromady 9 kontrol mého batohu, mnohokrát především u Louveru a Eiffelovky. Byl jsem v tu dobu trochu zarostlý, ale ne moc, tak nevím proč jsem zrovna já byl často jediným kterého jsem viděl, že kontrolují. Když ale zjistili obsah mého batohu (především díky jedné věci, s níž už dlouhodobě připravuji drobný projekt ;)), usmáli se na mne jak na malého a šel jsem dál. Onu věc jsem si tedy dal hned horu, abych tím vše urychlil :)
Závěr
Paříž ve vás něco nechá, má rozhodně své kouzlo, ale všechny stavby jsou pořád jen stavby, přestože krásné a okouzlující, nejsou nijak nadpozemské. Asi jako když přijedete ke zprofanovanému Stonehenge a řeknete si: „Hm.. Kameny no.“ Paříž je také jen město, krásné, ale město.
Znáte někoho, komu by článek mohl pomoct? Zasdílejte mu ho :)