POZOR! Článek jsem napsal před více jak rokem, a tudíž už nemusí reflektovat můj nynější názor nebo může být zastaralý.
Irsko bylo zemí, kterou jsem toužit navštívit už dlouho. Vždy z toho z určitých důvodů sešlo, ale v dubnu se nám konečně (s mým dobrým přítelem) podařilo naplánovat víkend v Dublinu.
Od hlavního města Irska jsem měl určitá očekávání, měli jsme naplánováno hodně výletů a de facto 2 dny času. (Letěli jsme v pátek odpoledne a vraceli se v pondělí dopoledne.)
Kolik se toho za ten čas dá stihnout? Co bych doporučoval? Co bylo zklamáním? Co bylo naprostou peckou?
Den 0
Z letiště do města
Po přistání na letišti, severně od Dublinu, je zapotřebí se nějak dopravit do města. Měli jsme to o to jednoduší, že jsme měli zamluvené bydlení jen kousek od centra, což nám cestu usnadňovalo. Teda usnadnilo by, kdyby alespoň jeden z nás mluvil pořádně anglicky a rozuměl radám člověka, co navigoval lidi, kam mají jít. No, obešli jsme půlku letiště, abychom se stejně vrátili zpět a stoupli si ke skupince lidí, která stála u jedné z autobusových zastávek. Do centra jezdí autobus Airlink 747 za 6 €, ale pozor, musíte si koupit lístek v automatu na zastávce. Doporučuji koupit rovnou i zpáteční, ať ho potom nesháníte ve města třeba v suvenýrech u zastávky (kde ho ale vážně prodávají).
Hurá se vyspat
Autobus objíždí půlku města, dostanete tak rovnou i letmou prohlídku základním bodů ve městě, ale to také znamená, že celá cesta trvá přibližně 45 minut (záleží kde vystupujete). Dorazili jsme do města kolem 20. hodiny už poměrně unavení a šli jsme najít penzion, kde jsme měli bydlet. Konkrétně na této adrese: 1 Mountain View Ave.
Zde bych upozornil na takovou maličkou, nicméně zásadní drobnost. Názvy některých ulic, které jsou na sebe kolmé, mají občas velmi podobný název. Většinou se jedná o takové malé zapadlé kouty připomínají konec světa. Může se vám stát, že si spletete Mountain View Ave a Mountain View Mews a následně se domáháte ubytování u Číňanky, která absolutně netuší, co po ní chcete, celá vyděšená vás pošle do háje a vy máte v jeden okamžik pocit, že jste v prdeli, protože je 9 večer a vy nemáte kde spát, protože sakra nemůžete najít tu správnou adresu. (Na naši obranu: Vůbec to v této části města nebylo dobře značené, a ani GPS nebyla moc nápomocná.)
Po mnoha minutách (v tu chvíli nám to ale přišlo jako hodiny) bloudění a bezvýsledného ptaní se kolemjdoucích, kde konkrétně najdeme 1 Mountain View Ave, jsme narazili na mladé slečny, které byly přesně v tom domě ubytované. Konečně! Vedly nás do jakéhosi fitness centra a mi začali mít strach, že bude spát v tělocvičně, ale nakonec nás dovedli nás k recepčnímu, který měl na starosti jak fitness, tak ubytování, dostali jsme klíče a my se mohli ubytovat, odložit si věci a vyrazit do pravého irského pubu a ochutnat poprvé točeného Guinnesse. Jedna pinta ten večer stačila a vrátili jsme se pořádně prospat, abychom nabrali síly do dalšího dne.
Den 1
Howth Head
První den jsme se rozhodli vyjet rovnou pryč z města. Konkrétně na poloostrov Howth Head, což je severovýchodně od Dublinu, kde je malá stejnojmenná vesnička Howth. K dopravě je dobré využít rychlého vlaku DART (Dublin Area Rapid Transit), který má jednu z konečných zastávek právě tam. Zpáteční cesta z Connolly station stála 12 €. (Tuto samotnou zastávku jsme hledali, a opravdu jsem to měřil, 2 hodiny, až takhle se můžete ztratit, když nekoukáte na mapu a jdete podél kolejí.) Jízdu tímto vlakem si zapamatujete a to především díky každé dvě minuty opakujícímu se hlášení “Do not put your feet on the seats”. Nejprve vám přijde zábavné, že zrovna toto je tak důležité, ale po 40 minutách cesty budete hodně litovat, pokud u sebe nenosíte sluchátka.
Po výstupu z vlaku se nacházíte hned pár metrů od moře. (To bych nebyl já, kdyby to hlavní, co mě všude nezajímalo jako první, bylo moře :D)
Zdarma mají v informační stánku mapu poloostrova s různými trasami rozdělených podle náročnosti. Cesty jsou poměrně dobře značeny, takže se neztratíte. Howth Head je díky svým útesům velmi navštěvovaný mnoha turisty, takže když vyrazíte, jdete za sebou jako při procházce ve školce, ale čím jdete dále, tím lidí obývá, zvláště těch, kteří mají boty a oblečení vhodné pomalu na společenskou událost u prezidenta. A když budete hodně trpělivý a půjdete pár hodin, dojdete k místům, kde projde sotva 1 člověk za půl hodiny a tam si teprve vychutnáte kouzlo Irska, především jeho drsné přírody.
Zde jsme se zdrželi dlouho a za mne to byl přesně ten okamžik, proč jsem toužil po Irsku. Jenom si sednout do trávy s výhledem na útesy, maják na konci poloostrova, širé moře a užívat si ten okamžik. Přesně ten okamžik, který člověk pozoroval ve filmech, na fotkách a přál si tam být. Když se něco takového stane skutečností a vy ten moment vnímáte, je to k nezaplacení.
Měli jsme to štěstí, že v tu chvíli zrovna pálilo sluníčko, ale počasí v Irsku je krajně nevyzpytatelné (jeden z důvodů, proč mi Irsko přijde, co se počasí a krajiny týče, drsné) a stalo se nám, že se na nás zničehonic spustilo krupobití, které za 10 minut přestalo a bylo opět krásně. Poté je vám chvíli zima, vezmete si mikinu, po 5 minutách je horko a toužíte mít na sobě tílko, ale za 10 minut je to zase naopak. Je dobré být připraven opravdu na cokoli, nikdy dopředu nemůžete tušit, jaké počasí se poštěstí.
Neúprosně se blížilo pozdní odpoledne a my se museli dostat ještě k vlaku, abychom se vrátili do města. Přešli jsem celý poloostrov z jihu na sever přes docela velký kopec. (Podle Wikipedie má nejvyšší bod na poloostrově 171 m, ale byl bych v tu chvíli odpřísáhnul, že to bylo náročné jak výšlap na Kleť.)
Úmornou čtyřhodinovou cestu jsem zakončili v místní (luxusně vypadající) indické restauraci, kde jsme prosmrádlí potem a se špinavým oblečením vypadali vcelku asi nezvykle a objednali jsme si rybu s hranolky. Jejich verze byla opravdu dobrá. (Říkám jejich verze, protože když si dáte klasické “fish and chips”, tak je to většinou nechutně mastné, což jsem zjistil následující den ve městě.)
Za zhlédnutí stojí také asi kilometr (od zastávky DARTu) vzdálený kostel a hezký (ale soukromí, tedy zavřený) starý hrad a nesmím zapomenout na místní hřbitov, kde jsem byl okouzlen zříceninou původního kostela.
Alkohol
Po cestě městem zpět na pokoj jsme měli v plánu koupit si nějaký alkohol na večer. Konkrétně Baileys (což je irský výmysl kombinace smetany a whisky). Ale ejhle! Ono to s alkoholem v Irsku není jen tak. Třeba pivo, cider či víno v obchodě mají. To jo, ale prodají vám ho pouze v určitých hodinách! Mělo by to být každý den od 10:30 do 22:00 (podle některých zdrojů v neděli pouze do 17:00 a podle některých pouze od 12:30, nevím co je pravda). Pokud chcete tvrdý alkohol, musíte jít navíc do obchodů označených jako “off-licence”.
Večer jsme zakončili v jiném pubu než předchozí den, abychom ochutnali zase jiné místní pivo (název si už nepamatuji). Jinak je docela známé, že lidé ve Velké Británii a Irsku běžně nevypijí za večer 4 či více piv jako my v Čechách a že nemají na pivu žádnou pěnu. To všechno je pravda, ale ten důvod bych viděl v tom, že jejich pivo (chuťově absolutně odlišné od našeho) je silnější a po dvou pivech máte často dost. Navíc za něj zaplatíte 5 €, což si pak také rozmyslíte. A co se týče té pěny, tak myslím, že to není vůbec na škodu. Pěna přece není to, co v pivu chci. U nás je tam nejspíš z toho důvodu, že jsme vykutálenci a naznačuje, že pivo už není delší dobu natočené či jen odkapané z pípy (což nemusí být i tak pravda), ale tam by si to nikdo nedovolil a pivo vždy chutnalo čerstvě a skvěle.
Den 2
Půjčujeme kola
Dostali jsme skvělý nápad, že nejvíc toho stihneme vidět, když si půjčíme kolo. V Dublinu mají jakési Coca Cola elektrokola, ale na to jak fungují jsme nepřišli, takže pro nás bylo jednoduší zajít do Phoenix parku, kde jsem si půjčuji pořádná horská kola. Na celý den vyšlo jedno na 15 €. Bohužel jsme nevěděli, jak se zeptat, jestli s tím kolem můžeme jet i mimo samotný park (sebrali nám občanky do zástavy a neměli jsme tedy ani doklad totožnosti). Riskli jsme to, ale tušili jsme, že bychom neměli. Jeli jsme na druhou stranu parku (což zabralo 15 minut) a vyjeli ven. Projížděli jsme různé bohaté čtvrti a dostali se až na kraj města.
Vcelku nevšední zážitek, a to hlavně z důvodu opačné orientace dopravy (jezdí se zde vlevo), takže jsem se nejednou dostal do celkem nebezpečné situace, kdy jsem byl prostě byl zmaten, co mám dělat, když chci odbočit doprava v několika proudové silnici. Jó, vám to zní jednoduše: “prostě jezdi přesně naopak jako v Čechách”, ale uvědomit si to v krizových situacích je docela těžké. No zážitek. Každopádně jsme za dopoledne najeli něco kolem 30 km, což není mnoho, ale zase jsme jezdili i po přírodě podél řeky, po parku a nikam jsme nechvátali. Pozorovali jsme na řece Liffey veslaře a vypadalo to, jako kdyby ji neměli ve městě pro nic jiného. Bylo jich tam mnoho a jezdili neustále tam a nazpátek.
Phoenix park samotný je moc příjemné místo, podobně jako Hyde Park v Londýně. Je to rozlehlý kus zeleně přímo ve městě. Mají tam obrovský monument, volně se pohybující stádo srnců, ZOO a pozůstatek pevnosti.
Po tůře z předchozího dne bylo kolo celkem i úleva pro nohy. (Chodidla jsem měl plná puchýřů.) Po celé projížďce jsme je v pořádku vrátili a pokračovali pěšky. Nikdo nic nenamítal, když jsme přijeli ke vchodu branou z města, ale stejně si pořád nejsem jist, jestli jsme s tím kolem mimo park směli nebo ne.
Městské památky
Velkým zklamáním byl pro mne městský hrad, ze kterého toho už moc původního nezbylo a byl z velké části předělaný do modernějšího vzhledu, což mne mrzelo. Po městě je jinak spousta hezkých starých kostelů, doporučuji “Christ Church Cathedral”, který ukrývá i podzemí, kde jsou vystavené různé předměty, třeba několik staletí stará kočka a myš (no opravdu, našli je prý při rekonstrukci).
Co bych ještě doporučil zhlédnout, pokud vás taková věc zajímá, je most ve tvaru harfy, která má evokovat starou keltskou kulturu Irů. Podél řeky potkáte víc zajímavých věcí, třeba pirátskou loď nebo památník hladomoru či nejrůznější architektonické skvosty. Tohle město kouzelně kombinuje původní staletí staré stavby s moderními.
Cestou po městě potkáte velké množství pubů a někde jsem zaslechl, že v Dublinu vychází 1 pub na 50 obyvatel včetně dětí. Novou licenci, potřebnou k provozu jen tak nedostanete. Krom toho jsou licence vázané na nemovitost a nikoli na osobu, což mi přišlo takové zvláštní, ale asi pro to mají svůj důvod.
Návrat
Dostat se na letiště bylo pro mne těžké, jelikož mi bylo od rána špatně, takže jsme čekali jestli se mi neudělá lépe, ale když už jsme měli čas je tak tak, abychom stihli letadlo, tak jsme prostě vyrazit museli. Bylo mi tak zle, že jsem proklínal linku autobusu 747, které projížděla každé zákoutí města a pečlivě čekala na každého cestujícího. Držel jsem se čepice a neváhal ji použít, ale nakonec mi zabral prášek a v letadle jsme už spinkal jako miminko.
Ovšem co se nestane na letišti v Praze. Autobus Regiojet měl zpoždění 45 minut. Kvůli tomu jsme nestihli navazující spoj, takže jsme museli vyřizovat ještě reklamaci, abychom jeli následujícím spojením, naštěstí vše dobře dopadlo, byli ochotní. (Ale příště z letiště už pojedu klasickou městskou dopravou, která tam jezdí často. Nemít už zaplacený lístek, tak bychom jeli i tenkrát.)
Noční cestou do Budějovic jsem pak už jen zasněně vzpomínal na tu krásnou přírodu a to vynikající pivo, vstřebával ten intenzivní a nádherný pocit z výletu a zároveň snil o tom, kam se zase příště dostanu.
Znáte někoho, komu by článek mohl pomoct? Zasdílejte mu ho :)